Níže najdete malý, skromný a soukromý deníček z cestování po Malajsii. Psali jsme ho v rychlosti přímo na cestách, takže prosím omluvte případné chyby a překlepy :).

 

Cesta z Prahy na Penang / Jakub

Tak jsme po dlouhé cestě přes Istanbul a Kuala Lumpur konečně dorazili na ostrov Penang. Je tu už noc, takže rovnou míříme spát. Ubytovali jsme se v George Townu, kam jsme jeli nočním autobusem. Vystoupili jsme na zastávce, která nám přišla zhruba nejlepší podle naší aktuální GPS pozice, a pak jsme to nějak došli, docela dobrodružství :). Cestu jsme neplánovali, další připravenou možností bylo taxi, v nejhorším by nás čekala delší procházka (asi 16 km).

 

První den na Penangu: Kek Lok Si Temple a Penang Hill / Hanička

Tak se znovu ozýváme, dneska už nás málem tygr snědl, ale naštěstí si dáváme pozor a tak se dalším několika zápisům z cesty nevyhnete! :D

Ráno jsme zaspali a probudili se asi 5 minut před koncem snídaní, což pro nás znamenalo opečený toast se zbytky marmelády a žlutý, ne příliš dobrý, meloun. Nevadí, najedli jsme se a vyrazili na výlet. Dnes nás čeká chrám Kek Lok Si Temple a vrcholek na ostrově v Penangu. Rozhodli jsme se využít místní dopravu,

abychom měli autentičtější zážitek ze země, Uber (aplikace, kterou si zavoláš neprofi taxi) si umí vzít každý! Čekali jsme hodinu, jeden autobus nám odjel, protože jsme mu omylem ukázaly větší bankovku a dalších několik tam vůbec nejelo. Šli jsme si tedy zatím koupit vodu, abychom měli nějaké drobné na autobus. Mezitím se u nás zastavilo několik lidí a zeptalo se nás, zda nechceme pomoci. Lidé jsou zde vážně skvělí! Akorát ty cesty autobusem jsou vždycky trochu šokující, když ze 40 stupňů vlezete do slabých 20. Klášter na konci naší cesty autobusem byl však krásný a opravdu velkolepý. Shodli jsme se, že je to jedno z nejhezčích míst, jaké jsme kdy viděli.

Po návštěvě chrámu jsme si šli dát něco k snědku. Je libo kousek čehosi od silnice? Děkuji, raději ne. Stále jsme vyčkávali na lepší, až jsme skončili s kokosovou koulí a rýží zabalenou v banánovém listu (malajská specialita). Po obědě jsme se vydali na nedaleký vrcholek a pro cestu nahoru jsme zvolili lanovku, díky bohu! Zpáteční cesta nám trvala dolu 2 hodiny a cestou jsme šli opravdu pralesem, místo slepic jsme ke konci už viděli opice a já jsem měla málem infarkt, když jsem zpovzdálí slyšela odplývajícího Asiata. Jak jsem neměla brýle a pán byl skrčený, Kuba se navíc v tu chvíli nehýbal, měla jsem pocit, že máme opravdu co do činění s nějakou běsnící příšerou z pralesu. Smutné je, že toto byl pouze park, který vedl na vrchol. Faktem však zůstává, že tam létali motýli velcí jako ptáci, cosi se sosákem, co na nás nalítávalo a bzučelo to o sto šest. Nesmím také zapomenout na jakési zmodifikované datle, kteří měli podle toho hluku místo zobáku snad motorovou pilu! To člověku opravdu nepřidá. Čtyřcentimetroví mravenci jsou pak už jen takovou třešničkou na dort.

No, uvidíme, jestli se budeme zítra držet plánu a vyrazíme do skutečného pralesa. Pořád mám trochu stažený zadek.

 

Místo pláže Virgin jungle reserve v Teluk Bahang / Jakub

Po dlouhém letu a náročném včerejšku jsme se rozhodli zvolnit a jet autobusem k nedaleké pláži (40 min). Jako první jsme si zarezervovali moc hezký hotel ve městě Teluk Bahang a vyrazili. Bohužel Bahang se jmenovala i opačná konečná stanice, tak jsme nejprve udělali okružní jízdu městem. V cílovém městě nás jako první čekal check in, po kterém jsme hned vyrazili na pláž.

Zastihl nás první déšť, tak jsme vyfotili pár fotek a vyrazili do výrobny batiky. Tady to rozhodně nemá nic společného s namáčením oblečení do Sava, jak se batikuje u nás. Je to zdlouhavá práce a ceny oblečení snadno překonají naše módní značky. Zbytek dne jsme strávili v eko parku, na jehož začátku se koupalo v křišťálově modrém potoce, který tekl z pralesa nad ním. Do pralesa (Virgin jungle reserve) jsme si odskočili na hodinku a po zkušenostech z předešlého dne jsme se ani nebáli, jsou v něm prý nebezpeční jen hadi. A viděli jsme první opičky. Také jsme měli naše poprvé s malajskou kuchyní, já šel pro začátek na jistotu a zvolil k obědu pálivou rybu. Hanča zariskovala a šla do pálivého tofu s neznámým nápojem. Něco jako horké kakao s ledem. Večer jsme narazili na výbornou restauraci, kde jsme měli kompletní menu kuřecí polévky, barbecue grilovaného kuřete se smaženou rýží s kuřecím masem a zeleninou. Jako dezert něco jako kynutý knedlík s kokosovou náplní. Úžasná je hlavně povaha místních. Dnes nás například odvezl taxikář zadarmo, protože měl cestu. Nebo třeba řidič autobusu po nás nechtěl drobné, když jsme je neměli a dal nám je levněji (nemají kasu, ale spíš spořící prasátko, kam se musí dávat přesně). Za dýška poděkují, ale často si je nevezmou. Pokud jen chvíli vypadáme, že nevíme, během chvíle už je u nás místní a hned nám pomáhá. A mají nás rádi i turisti, chtějí se s námi fotit a všichni se ptají odkud jsme. Otravní jsou jen taxikáři, kteří nikdy neviděli bělocha v autobuse nebo jít pěšky. Hned na nás troubí, zastavují, ukazují, že si máme vystoupit ze a jet s nimi. Teď jsme dokoukali film a už se chytáme najít ubytování na zítra.

 

George Town / Hanička

Dnes jsme se probudili celkem pozdě, ale alespoň jsme načerpali síly. Vraceli jsme se zpět do hlavního města Penangu – George Town, abychom si prohlédli památky.

K obědu jsme tentokrát zvolili místní klasiku. Mám pár rad, co rozhodně nedělat při výběru jídla v Malajsii… Když něčemu nerozumíte, tak si to raději nedávejte. Červené omáčky nejsou z rajčat, ale z chilli. A když vám něco zní povědomě, rozhodně to neznamená, že se jedná o stejný pokrm, který znáte. Aneb, jak se nám dnes ze dvou polévek s vepřovým masem, stala jedna se smaženýma rybími hlavami. Po vyčerpávajícím germánském zážitku jsme pokračovali po památkách. Tu, na kterou jsme se tolik těšili, jsme ale bohužel nestihli. Na Malajsii je však strašně super, že stačí jít o kousek dál a s velkou pravděpodobností se tam bude nacházet něco velmi podobného, možná daleko hezčího. V našem případě to bylo přímo naproti. Rozkládal se tam krásný buddhistický chrám a domníváme se, že je daleko hezčí než náš původní cíl. Dokonce jsme si zde popovídali se zdejším mnichem o fotbalu. No a abych nezapomněla, měli jsme dnes první úraz! Kuba má drobné zranění na pravé noze. Na recepci hotelu nám poskytli dezinfekci a potřebné vybavení k ošetření. Kdo ví, jestli by nám ale pomohli, kdyby věděli že se to stalo, když zakopl při slézání z jedné z památek. No a zítra už konečně na naše nejvíce vysněné místo – Cameron Higlands. Mějte se rádi! :-)

 

 

Cesta do Cameron Highlands / Jakub

Dnešní den byl spíše cestovací, vydali jsme se na jízdu autobusem do Cameronské vysočiny.

Cesta nám trvala i s čekáním a přestupem asi 7 hodin, čistého času jízdy to bylo 5. Přejeli jsme po 14 km dlouhém mostu na pevninu. Ubytování jsme rezervovali až dnes, což se ukázalo jako problém. Cameron Highlands je velmi oblíbená destinace, tak je dobré rezervovat alespoň 10 dní předem. Takže jako výsledek byl na výběr ve všech městečkách celkem 1 hotel s posledním volným pokojem v našich cenových možnostech (950 Kč za noc). Ostatní už byly za tisíce. Dorazili jsme až k večeru a podle GPS souřadnic došli k hotelu, který tam ale vůbec nebyl. Byla už temná noc a kolem nás jen bytovky. Tak to dopadlo, když jsme zkusili místo Hotels.com použít Booking.com (na prním nebylo totiž volné už vůbec nic). Pár lidí jsme se zeptali a nakonec taxikář věděl. Cestou jsme si koupili velké balení poctivých sladkých jahoda kukuřici (taky krásně sladká i syrová). Jako dáreček jsme dostali pytlík rajčátek. Po ubytování na pokojích jsme si zašli do čínké restaurce a vykoupit místní obchůdek. Nejvíc jsem zvědavý na sušené borůvky a nějaká medová kolečka. Nakonec jsem zavolal z recepce do nějaké agentury a zkusil objednat jízdu jeepem na nejvyšší horu džunglí, čajové manifaktury a plantáže. Ale je třeba, abychom byli 4, tak zítra zavolají na recepci a řeknou, jestli sehnali další 2, snad ano, hodně by se nám to líbilo, tak nám držte palce :).

Jako bonus pro vás Hanička udělala sociální průzkum poctivosti místních obyvatel. Nechávala iPhone SE na různých místech Penangu a zkoumala reakce.

• První test proběhl v restauraci – pán za ní vyběhl a vrátil ho. Skvělé!
• Druhý pokus byl u pokladny v minimarketu – opět báječný výsledek.
• Třetí test už přitvrdila a nechala ho před veřejnými záchody. Po 15 minutách jsme se vrátili a Malajci nezklamali.

Poctivost vs nepoctivost 3:0.

 

Cameron Higlands a Mossy Forest / Hanička

Tak jedeme Jeepem na výlet! Překvapením bylo, když jsme v auťáku potkali milého mladíka, se kterým jsme včera cestovali celý den autobusem. Náš průvodce byl vtipný Ind s hárem, což jeho vtipům dodávalo úplně jiný rozměr.

Vzal nás na krásné vyhlídky na čajové plantáže a celou cestu nám vyprávěl o oblasti a zdejší kultuře. Po krásných vyhlídkách jsme vyjeli ještě výš, ačkoli jsem si myslela, že už to není možné. Tam se rozkládal tzv. Mossy Forest (z angl. překladu – mech, byl totiž ve výškách obrostlý hustou vrstvou mechu) s nejvyšším vrcholem v Cameron Higlands. Les byl velmi hustý a opět byl pln mnoha, pro nás neznámých, rostlin. Jedna se například jmenovala Lipstick, protože ji zdejší ženy pro její výrazně červenou barvu mísí s vodou, a poté používají jako rtěnku. Byli jsme se také podívat do továrny, kde se zpracovává čaj. Nechyběl zde krásný výhled na plantáže s ochutnávkou čaje. Tu jsme bohužel nevyužili, bylo tam příliš mnoho turistů a se zdejší vodou nemáme příliš dobré zkušenosti, ani když je tepelně upravená. Pan průvodce, Mr. Satu, nás vzal také do své rodné vesničky, kde nám ukázal tzv. „cinematýtr“, což je kombinace divadla a kina a velmi se divil, že my to rozlišujeme. Poslední zastávkou byly jahodové plantáže. Cestou jsme využili zkušeností Mr. Satu a poptali se na Taman Negara (zdejší prales, kam se chystáme). Doporučil nám nějaké možnosti a vysadil nás při loučení ve vedlejším městě, kde jsme si zakoupili spojení do nejbližšího města poblíž pralesa. Vyzvednou nás zítra již v 7:45 ráno! Cestou domů jsme šli kolem vodopádu a stavili se ve městě na jídlo a nakoupit si nějaké drobné občerstvení na zítřejší cestu autobusem. I když… asi jíst nebudeme … 5 hodinová jízda serpentinami zatím postačí.
Dnešní den byl velmi vydařený, možná to z tohoto článku není patrné, ale myslím, že to byl jeden z nejhezčích dnů v mém životě. Čajové plantáže jsou opravdu něco krásného, navíc jsme celý den měli milou společnost :-). Držte nám zítra palce, ať zvládneme cestu po ZDEJŠÍCH serpentinách! :D

 

Cesta do Kuala Tanah / Jakub

Dnešní den jsme se vydali do Národního parku Taman Negara, konkrétně městečka Kuala Tanah. Brzy ráno nás u hotelu vyzvedl minivan, se kterým jsme jeli 3 hodiny až do přístavu poblíž města Jerantut. Zde jsme si vyřídili povolení ke vstupu do nejstaršího deštného pralesa na světě a zaplatili si licence k fotografování.  Po hodině čekání jsme se nalodili na rychlý motorový člun a další 3 hodiny jsme si vychutnávali vyhlídkovou plavbu na řece tekoucí na okraji pralesa. Bylo to super, prales krásně voňěl a foukal nám do vlasů příjemný studený vítr. Hanča viděla cestou vodní buvoly, já ještě neměl brýle, tak jsem viděl hrochy. Po dokončení ubytovacího procesu jsme si objednali průvodce na zítřejší ráno a šli na procházku městem. Na rozdíl od předešlých míst je zde opravdu vedro, což je značný rozdíl proti Cameron Highlands, kde nám v noci byla dokonce zima (mé sladké polovičce tam byla zima snad pořád :D). Zatím nás za celou dovolenou potkal jen 15 min déšť, tak snad nám to vydrží. K večeři jsme si zašli do místní restaurace, kde ujížděli na amerických jídlech. Měli dokonce i americkou rýži..?.?: :o. Dali jsme si burgery a Hanča pokoušela štěstí s domácím banánovým džusem.

Poznámka: Dnes jsme narazili na první nepříjemné Malajky, hrozně nás kvůli vstupu do parku vyslýchaly, aby nám mohli vnutit výlety na míru. Když jsme se na něco chtěli zeptat, tak s tím měli problém, že je přerušujeme v jejich výkladu. Asi nějaké rasistky.

Poznámka 2: Včera se s námi opět na čajových plantážích fotili turisti.

Poznámka 3: Když jsem objednával výlet jeepem, dal jsem špatné číslo pokoje. Naštěstí jsme byli jediní bílí v hotelu (60 pokojů), tak nás recepční mohla dohledat.

 

Taman Negara (Bukit Terisek, Canopy walk) / Hanička

Ahooj všichni! Já se ještě ve zkratce vrátím ke včerejšku. Přijde mi naprosto nemožné, vás neinformovat o včerejším incidentu. V Kubovi to nezanechalo tak silný zážitek, a tak si tato příhoda najde místečko v mém článku.

Když jsme včera večer vyšli z pokoje (byli jsme ubytováni kousíček od vstupu do pralesa), kolem světla se sešla smečka různých druhů živočichů – od menších mušek, přes ještěrku až po obří sršeň. Fajn, jenom projedeme, hlavně klid. Horší byla cesta zpáteční! Při cestě na pokoj jsme slyšeli velmi hlasité zvuky, jako kdyby od kachny nebo husy, koukli jsme za roh a nic! Při výstupu do schodů jsme si všimli malého tvora, který velmi hlasitě pištěl, byl uvízlý pod hasícím přístrojem. Nechápali jsme, jak je možné, že vydává tak hlasité zvuky, když je tak maličký. Každopádně jsme rychle šli na pokoj, protože se mohlo jednat o velmi rozzlobenou sršeň či něco horšího, nám neznámého. Večer jsem měla hrozný pocit, stále sem slyšela ten pronikavý zvuk, jak trpěl a my ho tam nechali. Bohužel pravdou je, že by záchranu nemusel patřičně ocenit. Při usínání jsem měla pocit, že slyším za oknem snad i tygra a tolik sem si přála se již probudit do bezpečného rána.
Píši článek, takže je jasné, že jsem noc přežila. Dnešní návštěva pralesa byla po včerejším zážitku už jen slabý odvar! Ale ne, vážně, vzhledem k různým druhům reakcí, které jsme od místních obdrželi, jsme opravdu čekali něco děsivého. Faktem je, že jsme nahlédli pouze na okraj pralesa a šli jsme jen turistickými cestami, proto toto neberte jako znehodnocování. Cestou nás doprovázel průvodce, za což jsme ve výsledku byli velmi rádi. Tuto cestu bychom jistě zvládli i sami, ale pan průvodce se snažil vylákat alespoň nějaká zvířata, a tak jsme měli možnost vidět pár opiček a varany. Nutno podotknut, že i kolem silnic je k vidění více zvířat. Určitě ale stojí za zmínku Canopy walk, který jsme v rámci pralesa navštívili. Jedná se o stezku v korunách stromů na velmi vratkém prkně. Místní dozorci mi s klidem v duše potvrdili, že z ní již pár lidí spadlo a pochopitelně, pád z padesátimetrové výšky nepřežili. Aha, tak jo, hlavně se nedívat dolů. Musím říct, že to byl skvělý zážitek, možnost usmrcení pádem jen poháněla adrenalin v našich žilách!

Po dobrém obědě jsme vyrazili na cestu do Kuala Lumpur, naší (asi) poslední destinace. Zvolili jsme místní dopravu, která sice není vždy dochvilná, ale za to je jasné, že přijede. Tentokrát jsme potřebovali její spolehlivost více, než kdy dříve. V nedalekém městečku nám totiž navazoval další spoj. Jsme v Kuala Lumpur, unavení a voláme Uber. Dvakrát a v obou případech se čas z 1 minuty mění v 17. Hm, podezřelé. Nakonec jsme využili aplikaci Grap, která funguje na podobném principu. Na hotelu jsme si odložili batohy a vyrážíme do víru města, všechno tu krásně svítí a je to zajímavý kontrast, oproti divočině, které jsme stáli vstříc včerejší noc.

Dávejte na sebe pozor a nechoďte večer pod rozsvícenými světly.

 

Kuala Lumpur / Jakub a Hanička

Dnes jsme se seznamovali s hlavním městem Malajsie – Kuala Lumpur. Byli jsme ubytovaní v moc hezkém hotelu s prostornými pokoji a obrovským sprchovým koutem, ale silně to tu přehání s centrální klimatizací, takže jsme se ráno nemohli dočkat tepla venku. Jeli jsme do centra jejich metrem, které bylo chvíli nadzemní, pak zase podzemní. Jezdí bez řidiče a ve stanicích se otevírají dveře vždy až po příjezdu vlaku, takže nehrozí žádní skokani. Vystoupili jsme přímo pod mrakodrapy Petronas Towers a udělali si procházku Central parkem hned za nimi. V něm se s námi fotily hned 2 skupinky, běloši tu zkrátka frčí. Dalším naším bodem byla KL Tower s observatoří ve výšce 276 metrů nad zemí. Krásný pohled na celé město, jen škoda, že Petronas Towers byly vidět z boku, takže jen 1 věž. Hladoví jsme hledali něco k jídlu až se nám pod nos připletlo obrovské nákupní centrum s nepředstavitelným počtem restaurací. Vážně jich bylo tolik, že to ani nejde popsat. Hanča z toho byla trochu ve stresu, že je hrozně těžké si vybrat :D. Nakonec jsme skončili u rybích specialit. Hanička to vybrala, a pak si dala kuře s houbami (jediné jídlo bez ryb). Já si dával pozor, jen abych v tom neměl chobotnice, až jsem z toho nevěnoval pozornost konkrétním rybám. Měla hrozně neobvyklou strukturu kostí, byl rejnok. Prošli jsme pár obchůdků (samozřejmě i Tommy Hilfiger), koupili ovoce na pokoj a pomalu šli přes čínskou čtvrť domů.

 

Další vstávání pro mě bylo (opět) bez oken obtížné, ale pohánělo mě pomyšlení na nové zážitky a na bazén!! Dnes jsme se totiž jeli ubytovat do hotelu s bazénem, což je v tomhle počasí ten nejlepší nápad. Ještě předtím jsme si skočili na jídlo a do Ekoparku, který byl při cestě. V parku jsme strávili asi dvě hodiny a byli jsme naprosto nadšení. Byla tam také stezka v korunách stromů, ale s tím rozdílem, že pozadí kromě stromů dokreslovaly obrovské moderní budovy. Trochu jsme si tam zašli a zjistili, že park je větší, než se zdá. Bazén byl po tomto výkonu naprostou nezbytností! Pravdou je, že bazén na střeše hotelu s výhledem na celé město a její hlavní dvě dominanty (Petronas Twins a KM tower) byl celkem postačující záplata na to, že jsme se nedostali ke koupání v moři. Po vyráchání a vytvoření snímků jsme vyrazili znovu do města. Naše cesta opět končila v parku, tentokrát zcela odlišném. Centrem parku byl rybníček a okolo něj vedla krásná cesta lemovaná palmami a stánky. U jednoho jsme si koupili čerstvé ovoce na osvěžení a já jsem riskla mangovou limonádu s jejich vodou, tato volba měla opět svůj postih. Líbilo se nám tam natolik, že jsme zůstali na večeři a vyzkoušeli malajskou specialitu – satay. Jedná se o kuřecí maso na špejlích, které se namáčí do pikantní arašídové omáčky. My jsme k tomu měli kostičky rýže a okurku. To je taková paráda, sice mě pálily snad i uši, ale bylo to skvělé. Rozhodně nikdy nevěřte Asiatům (pokud jste stejně citliví na pálivou kuchyni jako já), když říkají, že to není pálivé. Myslím, že taková jídla u nich téměř nejsou. Domů jsme to vzali procházkou a obdivovali zdejší kulturní budovu připomínající operu v Sydney. Večer jsme šli pochopitelně znovu do bazénu a byli jsme překvapeni, jak se tu ti lidé najednou namnožili. Odpoledne zde byli sotva tři lidé a večer byl bazén téměř plný. Výhled byl ale nezapomenutelný. Město, které se probouzí k životu v noci.

 

Volby a bazén

Po skoro 2 týdnech na cestách přišel konečně čas na menši odpočinek. Dnešní odpoledne jsme strávili u bazénu. S takovým dokonalým výhledem, jaký jsme měli, se nám vůbec nechtělo pryč. Voda byla krásně osvěžující, ale už za 3 hodiny jsme se stihli spálit (tímto děkujeme Jáje za zdravotní výbavu). Naštěstí nás od slunění vyrušily volby, kvůli kterým bylo třeba jet na ambasádu. Byla tradičně v mrakodrapu, takže jsme si s pasy museli nejprve dojít pro návštěvnickou vstupní kartičku, a poté jsme se dostali teprve k výtahům. U nich jsme na klávesnici zadali 42. patro a za okamžik už jsme házeli hlasy do urny. Zdejší pracovníci byli moc milí, chudáci jsou tu vždy na 4 roky. Po pozdním obědě jsme procházeli místní outlety, výběr byl jako obvykle obrovský, jen ceny značek jsou kupodivu skoro jako u nás, odhadem tak o 15 procent levnější. Večer ještě noční návštěva bazénku a příprava na pokračování ve výletění zítra.

 

Batu Caves

Tak hurá na snídani a vstříc novému ubytování! Tentokráte bydlíme trochu dál od centra, za to blíže jedné z linek metra, kterou jsme dnes potřebovali. Vyrážíme do Batu Caves – vápencových jeskyní, jež při vstupu zdobí obrovská zlatá socha hinduistického boha.

Asi půl hodiny jsme šli na nádraží, sluníčko nám ještě více připomínalo, jak jsme spálení a bolí každý další paprsek. Bohužel tu není počasí na mikinu, tak jsme zvolili mnoho vrtev namazání od ochrany s padesátkovým faktorem až po mast na regeneraci pokožky. Vrstvení jsme se opravdu nebáli. Na nádraží se nám opět připomněl jejich velmi zajímavý způsob zakoupení lístků. Využili jsme opět automat, který nám na cestu propůjčil žetonky, na kterých byl nahrán čip. Turniketům u výstupu jsme je pak za to, že nás pustili ven, opět vrátili. Jakmile přijel vlak, byli jsme trochu zmatení. Na voze byly růžové popisky, že se jedná o vůz pouze pro ženy. Naštěstí se nás hned jedna milá Malajka (muslimka) ujala a ukázala nám, že pro muže se nachází úplně vpřed. Pěkně mě to vystresovalo, ještě jsme tu nikdy od sebe nebyli. Navíc při pomyšlení na to, že má Kuba malajskou SIMkartu, na kterou se mu ze svého telefonu nedovolám. Naštěstí jsou stanice vyslovovány anglicky a nad každými dveřmi se nacházel plánek, jako máme u nás v metru, s tím rozdílem, že tam metro bylo pohyblivé a světélka zvýrazňovala, kde se právě nachází. Všimla jsem si vedle sebe mladíka a tak jsem se, jakmile vystoupil, poptala mladé muslimky, jak že to s těmi vozy mají. Na konci každé vlakové soupravy se nachází asi 2 vozy, které jsou přístupné pouze ženám. Ostatní jsou smíšené a obě pohlaví tam mohou společně koexistovat. Nemyslitelné však je, se políbit, jíst a pít a brát nebezpečné látky do vagónů. Kouření je snad nejhorším prohřeškem, v místním metru jsme se dočetli, že je za to pokuta v přepočtu 50 000 Kč! Samotné jeskyně se mi líbili, ale na kulturním zážitku mi ubíralo velké množství turistů. Po vystoupání asi 270 schodů jsme se ocitli uvnitř jeskyní. Bohužel dělníci a jejich pracovní nářadí, včetně nemalých lešení, příliš vnitřek nezvelebovaly. Největší atrakcí na této památce však není krásná jeskyně, ani malé chrámy, které se uvnitř nacházejí, ale opice. Malí drzí makaci! Lidé je tam i přes zákaz krmí, díky čemuž je jeskyně plná odpadků. Na druhou stranu to to je také jedinečná příležitost, jak se k nim přiblížit. Využili jsme neposlušných turistů a sledovali z blízkosti opičky také. Nedoporučuji brát si s sebou lesklé věci, nebo igelitové sáčky s nějakým obsahem. Opičky to jsou velmi rychlé a hbité a hned vám takovou věc uloupí. Poté, co jsme nasáli trochu té opičí atmosféry jsme se vydali na jídlo. Zvolili jsme indickou restauraci, kde jsme si dali placku se sýrem a omáčkami a vyzkoušeli jsme šťávu z mladého kokosu. Na rozdíl od placek, jsme si na pití příliš nepochutnali. Navíc jsme měli obavy, že tolik vody se v kokosu nikdy nemůže přirozeně vyskytovat, a tak ji dolili jejich MÍSTNÍ vodou. Procházkou jsme pak šli směrem do parku, ale už jsme byli celkem dost unavení, a tak jsme šli rovnou na pokoj. I tak, než jsme se na něj dostali, bylo sedm hodin. Na zítra nesmíme zaspat, protože tu poprvé máme zakoupenou i snídaní (byla v ceně), tak by bylo škoda se nenajíst. :D

 

ZOO Kuala Lumpur

Hlavním cílem dnešního dne byla ZOO na okraji Kuala Lumpur. Po snídani v hotelu jsme si zavolali Grab (v Malajsii lepší a levnější Uber). Po 30 minutách jsme už procházeli vstupní bránou a spěchali za pandami, které jsou čilé nejvíc kolem rána. Vlastně spíš jen ráno a jen občas. Měli jsme štěstí, jedna byla vzhůru. Každý návštěvník smí u těchto černobílých medvídků být ale pouze 20 minut, aby měli alespoň náznak soukromí. Ono se není čemu divit, ve výběhu se totiž nemají před lidmi moc kam schovat. Po pandících jsme si prošli zbytek zvířat a pavilonů. Celá zoologická je moc hezky zasazená do přírody a plno zvířat zde žije naprosto volně (opičky, varani, ptáci  ve stylu plameňáků…). Další zbytek dne jsme využili k poznávání místní kuchyně. K velmi pozdnímu obědu jsme si zašli do Malajské restaurace, chvíli jsme si odpočinuli, a pak šli na druhé kolo do pouličních bufetů. V okolí je populární grilování přímo na ulicích, tak jsme to nemohli vynechat. Asi nejzajímavější byl čaj, který chutná i vypadá jako by v něm bylo kakao. Kupodivu to bylo docela dobré.

 

Nakupování v Kuala Lumpur

Nic proti banánům, těch tu mají snad na 70 druhů a v jejich pěstování jsou opravdoví mistři. No a sušenky… sušenky jsou dobrý vždycky, tady jsme si obzvlášť oblíbili (pochopitelně malajské) s borůvkami a vanilkovým krémem, chutnají jako linecké! V každém případě patří snídaně mezi mé neoblíbnější jídlo dne, a tak si ji velmi ráda vychutnávám. V Malajsii (toto platí asi celoplošně pro Asii) není nezvyklé, že v snídaňové nabídce naleznete například polévku nebo klasická, pro nás obědová, jídla. Jakmile jsme byli dostatečně posilněni, sbalili jsme si pár svých švestek a vyrazili o dům dál. Ačkoli se poslední dny pořád motáme v takovém trojúhelníku, co se ubytování týče, přijde nám, že jsme pokaždé na zcela odlišném místě. Uličky jsou velmi rozmanité, moderní vilky střídají skromnější obydlí a v pozadí nechybí vysoké moderní budovy. Dnešní den jsme trávili také spíše oddychově, nasávali jsme atmosféru města a pochopitelně opět nechybělo mnoho gurmánských zážitků. K obědu jsme po včerejší zkušenosti navštívili znovu malajskou restauraci. Na stůl před Kubou přistávají fialová (snad kuřecí) křidélka s rýží a volských okem. Já si poprvé dávám kari s těstovinami a kuřecím masem. Na téměř každé jídlo zde dávají krevety, takže i má dnešní objednávka obsahuje poznámku „NO PRAWN“. Co se týče nápojů, objednali jsme si zdejší čaj, který je velmi specifický a chutí připomíná kombinaci zeleného čaje a kávy. Začalo nám to dost chutnat a vezeme dost i domů! :-) Zbytek dne jsme strávili nakupováním suvenýrů a obcházením trhů. Ochutnali jsme sladkou zelenou tyčinku obalenou v kokosu, která se na trzích pekla přímo před námi v nařezaných větvích bambusu (mňam!). Jako největší přínos dnešního dne vidím nákup (krásného malého černého skořepinového) kufru, jehož cenu jsme dokázali (OK, spíš Kuba :D ) stáhnout z 375 RM (údajně cena, kterou prodejce říká Malajcům) na krásných 100 RM (v přepočtu asi 550 Kč).

 

Kino a příprava na odjezd

Přestože zítra letíme až v noci, budeme muset být na letišti už večer, tak jsme dnes měli poslední celý den. Hned ráno nás zastihla nepříjemnost, bazén u kterého jsme chtěli strávit půl dne, byl zavřený kvůli čistění. Tak jsme se tedy jen chvíli opalovali a brzy jsme šli radši někam na dobrou pozdní snídani. Cestou nás zastihl teprve náš druhý déšť v Malajsii. Byla to klasická bouřka s hromy, ale zase jen na pár minut, tak špíš taková hodně divoká přeháňka. Po jídle jsme nakupovali další suvenýrky se zakončením opět na jídle. Obědvat chodíme do naší oblíbené restaurace, kde k jídlu podávají zdarma ledový čaj s mlékem. Poprvé byl takový zvláštní, podruhé docela dobrý, a teď už ho milujeme. Naposledy jsme si v klidu prošli město a večer si zašli do kina na Geostorm. Filmy tu jsou v angličtině s malajskými a čínskými titulky zároveň. Ale zlaté české kino, mají tu jen sladký popcorn a velký tu je velikostí asi jako náš malý. Ten malý by mě hodně zajímal, tam snad nemůže být skoro nic. Za chvíli nás už čeká check-in letenek na cestu zpět, musíme si zjistit, jestli bude stačit palubní lístek v online formě nebo bude třeba tisknout.

Zajímavost: už tady máme v nohách 182 kilometrů.

 

Loučení se s Malajsií

Drazí nejbližší, já už píší poslední řádky o našem asijském dobrodružství a je mi to vlastně i trochu líto. Bylo nám krásně a mnoho věci nám bude určitě chybět. Ale jak se říká: „všude dobře, doma nejlíp“ a my už se nemůžeme dočkat na naši krásnou rodnou zem, které si budeme vážit snad ještě více.

Dnešní den nám utekl celkem rychle. V nákupním centru jsme dokoupili poslední suvenýry a užili si posledního jídla, pochopitelně malajského. Nejvíce nás na jídle zaujal dezert, který jsme si na mé přání objednali. Durian pancakes. Durian je malajské ovoce, ale ne ledajaké. Na některé hotelové pokoje je zakázáno jej nosit, protože je natolik aromatický, že trvá přibližně měsíc, než přestane být ve vzduchu cítit. Cena těchto palačinek byla stejná, jako naše hlavní jídla, tak jsem čekala něco úchvatného. Avšak, Durian vůbec není dobrý, ba dokonce i hůře, v chuti cítíte jak zapáchá. Dneska se celý den snažím zbavit té chuti v puse, snad to nebude stejně dlouhé, jako dostat jej z místnosti. Toto ovoce by mělo být především zakázáno jakkoli prodávat, pak se stane, ze takoví zvídaví jedinci jako já, tento zákusek ochutnaji a v horším případě, do toho namočí i někoho jiného. Kubajs mi řekl, že se mám vrátit domů až vyčichnu. :( :D Po procházce obchodami, jsme už jeli na letiště. Grab nás spojil s velmi sympatickým pánem, který nám tak zpříjemnil asi hodinovou cestu na letiště. Prozradil nám spoustu velmi zajímavých informací o Malajsii. Například, ze hlavní byznys netkví v turistice, ale v palmovém oleji. Dělali jsme si legraci z náboženství a dal nám pár tipů na příště. No a teď už tu sedíme, za chvíli nás čeká to nepříjemné kontrolování a hurá do letadla. Zítra bychom měli dorazit po osmé hodině ranní.

Tímto bychom vám chtěli také poděkovat, že jste tu celou dobu byli s námi. Doufáme, že vás naše články neuspávaly že brzy také někam vyrazíte! Ať už třeba do Krkonoš, nebo na procházku po Praze.

A největší díky patří mému drahému, za jeho trpělivost se mnou a zpříjemňování všech okamžiků. Bez něj by to nikdy nebylo takové. :)